Obecní knihovna Křinec - Knižní novinky
Naposledy aktualizováno: 27.08.2018 15:31:49

                                            ­Úloha knih v životě lidí na Křinecku.

              Úvod. 

             Křinec býval svým postavením vždy venkovské zemědělské městečko (městys) a tak na první pohled tu knihy nehrály významnou roli. Vzdělání bylo při práci na poli spíše překážkou, odvádělo děti od půdy a gruntu. Dějiny ukazují, že jde o povrchní úsudek, který snad platí jen pro úzkou skupinu obyvatel. Kniha byl svého času důležitý předmět v řadě domácností a zřízení knihovny přáním řady místních institucí, přerůstající až do úlohy existenční nutnosti. Kniha byl důležitý předmět, i když nehrál  pro všechny obyvatele stejnou úlohu a jejich přístup k ní byl rozdílný. Od samého počátku knihy nebyly jen informačním prostředkem, ale některé skupiny obyvatel k nim pociťovaly úzké duchovní pouto. Kdy se začala kniha stávat náplní volného času  a čtenářské vášně,  můžeme jen odhadovat.

             První velmi důležitou roli naplnily knihy v životě lidí různých protestantských náboženských skupin. Místní tradice uchovává památku na Jednotu bratrskou, která měla ke knihám a vzdělávání zvláště vymezený vztah. Knihy se stávaly pro jejich vlastníky důležitým předmětem, duchovní náplní jejich života. Po třicetileté válce bylo obtížné protestantské knihy získat. Zpravidla vybraní neohrožení jedinci je tajně dováželi z okolních evangelických zemí. Po dlouhou dobu byly jejich čtenáři pronásledováni místními represivními orgány, pocházejícími především z řad katolické církve a některých snaživých vrchnostenských úředníků. Občas vypomáhali v tomto potlačování tajného náboženství i vojenské výpomoci. Byly prohledávány české chalupy a při nálezu zakázaných knih jejich držitelé trestáni. Nejhorším trestem pak bylo odebírání knih a jejich zničení. Doklady o tomto vztahu ke knihám máme z velké části 18. století a vztahují se především k vesnicím Mečíř, Bošín a Sovenice.

            Za svého pobytu v Nymburce píše dne 25. září 1848 Božena Němcová Janu Konopovi do Medákova: To jedině pozorujete u zdejších lidí, že rádi a mnoho čtou, nejvíce však evangelíci, jichž zde mnoho je, daleko vůkol a i v samém městě, ti jsou mnohem vzdělanější než katoličtí sedláci, a pastoři v jich obcích jsou vždy hodní mužové, zvláště máme dva velmi šlechetné muže, z nichž jeden i český spisovatel je, ač ne výtečný, jen jako žurnalista, ale myšlení rázného.“ 

  

           Př­ehled křineckých knihoven.

  

             Farní knihovna měla tři oddělení. Dvě byla ve farní budově a třetí na muzikantském kůru v kostele sv. Jiljí v Křinci. Ve farní budově byla menší knihovna  umístěna v slavnostním pokoji a obsahovala především knihy s náboženským a liturgickým obsahem. V různých jazycích. Stáří knih bylo sice od 18. století do roku 1950, ale nejvíce jich náleželo do 1. poloviny 20. století a do doby okupace. Ručně psané knihy obsahovaly seznam pošty ze závěru 19. století až po dobu okupace. Kam byla tato knihovna v době prodeje fary přestěhována ne­vím.

            Knihovna v suterénu budovy fary obsahovala několik stovek svazků a velké množství různých časopisů a novin. Už koncem 70. let 20. století byla většina těchto odložených a patrně málo používaných knih téměř zničena. Knihovna byla umístěna na vlhké zdi a knihy byly silně poškozeny vlhkostí a plísněmi. Zběžné nahlédnutí napovědělo, že část knih byla v málo používaných jazycích (francouzština, maďarština apod.). Časopisy a noviny byly převážně z první poloviny 20. století.

            Nejlépe se zachovala knihovna v budově chrámu na muzikantském kůru. Knihy byly uloženy ve staré skříni a už delší dobu nesloužily svému účelu, ale jejich historická hodnota byla značná. Obsah knih byl opět zaměřen pro náboženské účely, liturgii, řízení církevních obřadů a sloužil i jako jejich náplň. Knihy v této skříni vznikaly už v druhé polovině 17. století a nejvíce jich pocházelo z druhé poloviny 18. a první části 19. století. Nejstarší knihou byl „Missále novum Romanum …“ z roku 1679 . Řada knih z 18. století byla doplněna ex libris křineckých kaplanů. V souboru byly knihy v jazyce latinském, německém a hodně knih bylo českých. Součástí knihovny byl i notový materiál,  převážně z doby závěru 18. století a 1. poloviny 19. století. Jednalo se především o hudbu pro církevní obřady a také partitury pro zpěváky. Byly to rozpisy skladeb cizích autorů i vlastní pokusy místních učitelů. Součástí této knihovny byla i menší sbírka rukopisů.  Bylo jich málo a nejstarším byl rukopis z roku 1711. Významný byl i podíl ručně opisovaných církevních písní. V druhé polovině 20. století, když byl křinecký chrám bez stálého kněze, se většina vzácnějších exponátů ztratila. Pro městečko Křinec byla především významná historická hodnota tohoto souboru, neboť tvořila významnou součást místních dějin. Dnes zůstává malé torzo bez náležitého dozoru a jeho stav se stále snižuje.

            V zámecké knihovně se podle dokladů zachovaly zbytky  knih z 19. století, z doby působení bankéřské rodiny Bethmannů. Údaje o původním složení knihovny a počtu knih nejsou k dispozici. Podle Petra Maška z Knihovny Národního muzea, se do současnosti dochovalo kolem 385 svazků, z toho 12 starých tisků. Psány jsou převážně v němčině a francouzštině a obsahově zahrnují celou škálu od náboženských knih až po romány. Knihovna byla po roce 1945 poškozena a částečně rozebrána. Křinecká zámecká knihovna dnes už prakticky neexistuje.

            O založení učitelské knihovny není zpráv, ale vznikla patrně postupným shromažďováním knih v průběhu první poloviny 19. století. Je doloženo, že od konce 19. století řada bývalých učitelů věnovala knihovně svazky vztahující se k historii regionu. Knihovna tak vedle své vzdělávací funkce stávala postupně i souborem, dokládajícím práce bývalých učitelů, křineckých rodáků a regionálních autorů, a tak mapovala dějiny městečka Křince i samotné školy. Obsahovala i dopisový archiv, v němž se nacházely dopisy  s významnými českými umělci, kteří měli osobní vztah k našemu polabskému městečku. Celý tento vzácný soubor byl, při stěhování školy ze zámecké budovy do nového školního areálu, dán do sběru starého papíru. Tak počátkem 80. let 20. století přišel městys Křinec o vzácnou památku.

            Zachovala se zmínka o školní knihovně. V časopise Jizeran (čídlo 24 / 1934) popisuje řídící učitel Rudolf Princ činnost „Živnostenské školy pokračovací“ v Křinci. Uvádí: „Zvýšená péče jest věnována četbě. Pokračovací škola má knihovnu chudou, zastaralou a málo hmotně podporovanou. Jsou zde však knihovny sokolská a lidová, které pečují o dobrou četbu pro dorost. Nejoblíbenější knihy mladého věku jsou knihy objevů, cestopisy, technické romány, nevhodné jsou detektivky a četba dobrodružná.“  

             Dostáváme se tak ke vzniku a dějinám občanských – lidových knihoven v Křinci Starší je obecní knihovna a od počátku 20. století zaznamenáváme existenci knihovny, která se stala součástí tělovýchovné organizace Sokol Křinec.

             Obecní knihovnu v roce 1880 založil lékárník a obecní písař Antonín Stifter (1855 – 1910). V „Pamětní knize městečka Křince“, kterou také zavedl, píše: „Rok 1880 – ku konci téhož měsíce (listopadu – pozn. ed.) zřízena občanská knihovna, která dosud jen 50 knih čítá.“

            Její počáteční činnost byla asi dost živelná. V průběhu 80. let 19. století se Stifter vzdal výkonu svých obecních funkcí. Koncem tohoto období končil také jako knihovník. Ve stejné době se o její obnovu zasloužil český vlastenec a hostinský Karel Nedvídek za pomocí studentů, v jejich čele byl student mediciny a křinecký rodák Rudolf Raše. Studentská křinecká chasa také sbírala pro knihovnu knihy, hrála divadlo a pořádala přednášky.   Další zprávy o činnosti knihovny nemáme. Ze vzpomínek pamětníků však plyne, že v té době četba českých knih byla v městečku oblíbena.

            Další zprávy o činnosti máme až z 19. ledna 1920. Podle obecních zápisů byla založena „čítárna“ v jedné místnosti radnice čp. 32. V tomto okamžiku na chvíli opustíme tuto přehlíženou instituci.

              ­V roce 1903 byla založena tělovýchovná jednota Sokol Křinec. První zprávu o činnosti podával jednatel Sokola Ladislav Rot dne 11. února  1905. Uvedl mimo jiné: „Pan řídící učitel  na Loučeni, Cyril Ritter, ještě před založením jednoty poslal pro rozdmychání sokolské myšlenky některé odborné knížky, které tvoří dosud jádro naší malé knihovničky.“ Dále  zjišťujeme, že jednota odebírá dva sokolské časopisy, a to „Sokolský věstník“ a list „Sokol“, které budou nyní v novinových rámech v hostinci u br. Juklíčka vyvěšovány a jednatel vyslovuje naději, že bratří budou jejich čtením „pilně se obírati a nechají ducha ubíjející hry kartové“. 

            V roce 1908 František Novák doporučuje na schůzi jednoty, aby založili kroužek, který by se staral o zřízení knihovny a působil jako vzdělávací odbor jednoty s morálním dopadem na členskou základnu. Prvním knihovníkem byl už jmenovaný Ladislav Rot (1908) a pak následoval MUDr. Benjamin Chmelař. Ten také podává dne 6. dubna 1911 první zprávu: Knihovna čítá 80 knih a dále se jejich stav zvyšuje. Knihovní fond se zlepšuje osobními dary (48 knih), dále přispěli Dr. Chmelař 12 knih, Pek 10 knih, Chmelař mladší 6, učitel Stuna 3 a Janouš 1 knihu. Vypůjčování knih hodnotí kladně. V roce 1912 kupuje Sokol pro svojí knihovnu Zapovy dějiny a Anglické dějiny. Ještě se s prvním titulem setkáme. Ke konci téhož roku daroval setník Býma knihovně své knihy, ale jednání se prodlužovalo, až se z něho stal odkaz. V roce 1912 byl knihovníkem Ladislav Vonka a v dalším roce pak Jiljí Pek. První světová válka přerušila činnost celé tělovýchovné jednoty Sokol Křinec.

            Už 20. listopadu 1918 se stává sokolským knihovníkem lékárník Hugo Karhan. Po dobu války byla část knih ukryta a nyní se rychle vybalují. Připravuje se obnovení činnosti. Na zasedání dne 3. listopadu 1918 přichází pokladník Sokola Bečka s návrhem, aby se sloučila obecní knihovna se sokolskou. Už 20. listopadu 1918 se na další schůzi Sokola konstatuje, že obecní knihovna je v pořádku a může být přijata do sokolské knihovny. Závěrečnou etapu však brzdí to, že není pro sloučenou knihovnu vhodná místnost. Na jednání 8. února 1919 se objevuje zpráva, že knihovna má být umístěna na radnici čp. 32. Knihovníkem byl zvolen Jiljí Pek.

            V tomto okamžiku se nám osudy obou knihoven spojují, aniž by tento úkon byl zahrnut do obecních nebo sokolských zápisů. Z obecních protokolů už víme, že byla založena „čítárna“ a umístěna do radnice čp. 32. Došlo zřejmě i k přehodnocení vlastnictví nové instituce. Obec dala více knih a místnost – Sokol jen knihy a tak z jeho řad byl zvolen ještě knihovník. Dlouho však v tomto objektu neexistovala. V roce 1921 musela obec do radnice umístit poštovní úřad a jak je vysloveně uvedeno do místnosti po čítárně. Kam přemístili radní čítárnu-knihovnu neuvádí, ale asi velké starosti s jejím osudem si nepřipouštěli.

             Z obecních protokolů zjišťujeme, že v roce 1931 byl knihovníkem znovu zvolen Jiljí Pek, V roce 1934 obecní knihovník a velitel dobrovolných hasičů v jedné osobě žádá o vyplacení obecních příspěvků za rok 1933 pro obě svěřené oblasti. Knihovna měla obdržet 1.000 Kč. Zastupitelé se usnesli splnit jeho žádost, jakmile budou v obecní pokladně peníze. Další zprávy o knihovně už v obecních zápisech nejsou.

             Podle vlastních vzpomínek uvádím, že obecní knihovna přečkala nejen světovou krizi v 30. letech 20. století, ale i těžkou dobu okupace. V závěru 40. let 20. století jsem se stal čtenářem knihovny i já. V té době byl knihovníkem Václav Najman, strojník. Knihovní fond byl zmrazen už řadu let. Obsahoval všechny knihy (v knihách bylo zapsáno jméno dárce) od počátku její existence. Jednou z prvních knih v seznamu byl útlý svazek s názvem „V arcibiskupském kočáře.“ Skladba  knih byla pestrá. Od klasiků, přes ženské romány, několik bohatě ilustrovaných svazků „Dějin lásky“ až po dětskou literaturu. Seznámil jsem se tu s dílem A. Jiráska, K.V. Raise, J. Nerudy, A.V. Šmilovského, Klostrmanna, K. Čapka, J. Vrby, K. Poláčka,  W. Scotta, J. Verna, V. Huga, H.C. Wellse, M. Twaina, J. Londona, Karla Maye, řadou českých cestovatelů i s prvními detektivkami. Všechny díly Dumasových „Tří mušketýrů“ jsem přečetl za dobu jedněch školních prázdnin. Ty měl knihovník doma a na dotazy v knihovně odpovídal, že je Asta sežrala (Asta byl jeho lovecký pes). Půjčoval je jen důvěryhodným osobám; měl obavy aby je někdo  do knihovny nezapomněl vrátit. V době, kdy jsem se stal členem místní čtenářské obce byla knihovna umístěna v Chotucké ulici čp. 35 (krám po Židu Voglovi). Odtud se stěhovala na náměstí do čp. 13, což byla bývalá krejčovská dílna. Pak se kruh uzavřel a knihovna opět skončila ve staré radnici čp. 32, tentokrát však v bývalé zasedací místnosti. To už byla  knihovnicí Ludmila Fiebingerová.

             V roce 1979 dne 1. května byla v budově staré školy na náměstí čp. 18/19  otevřena nová moderní středisková knihovna. Byl zlikvidován původní nábytek, ale k naší čtenářské lítosti i většina knih z původní knihovny. Pravdou je, že vytrvalým provozem utrpěla řada často půjčovaných knih značnou fyzickou újmu, vazby byly uvolněné, mnohdy i přeházené listy, ale vyřazeny byly i knihy, které se neslučovaly s komunistickými zásadami. Mezi jiným byla vyřazena Zapova kronika, Česká kronika našeho krajana prof. Josefa Laciny a mnohé jiné milované skvosty, včetně „Dějin lásky.“ Nebyly uchráněny ani knihy s věnování od křineckých občanů. Začala nová, o hodně šťastnější, historie sloučené křinecké knihovny. Nikdo si nedovede představit kolik generací, kolik Křinečáků, vyrůstalo a duchovně sílilo po listování ve starém knižním fondu.

 V Křinci dne 18. ledna 2009.

                                                                                                                                                                          Leopold Nejl-kronikář Křince

 

 

  Novodobá historie křinecké  knihovny- 

           Středisková knihovna byla metodicky řízena Okresní knihovnou v Nymburce od roku 1979, ale nadále byla majetkem obce Křinec. Po metodické stránce pod ni spadaly místní lidové knihovny v Bošíně, Sovenicích,  Mečíři, Žitovlicích, Jikvi, Hrubém Jeseníku, Oskořínku, Chlebích, Novém Dvoře a Vestci. Pro tyto knihovny byly nakupovány nové knihy a v souborech kolovaly po těchto knihovnách. V roce 1994 byl zrušen střediskový systém v okrese Nymburk a všechny knihovny přešly pod příslušné obecní úřady. Knihovna měla sídlo ve staré škole na náměstí, nejdříve v přízemí, později v patře. V roce 2007 byla budova školy prodána místnímu podnikateli a knihovna se přestěhovala do areálu mateřské školy. Přestěhováním získala velmi pěkné prostředí. Máme zde tři počítače, z toho zájemci o internet, který je zde zdarma, používají dva počítače. Čtenářům půjčujeme knihy automatizovaně­. V letošním roce 2013 získala knihovna z grantu MK nový počítač a ON-LINE katalog. Katalog budou moci využívat nejen čtenáři, ale i široká veřejnost k vyh­ledávání, případně rezervování literatury, kterou knihovna vlastní.

            

 

 

 

 
Proces zabral 0.0193 sekund času a 0.61MB paměti.